Jak jsem byl v Číně

cina2006_thumbZe všech cest, které jsem zatím podnikl, tak třítýdenní výprava do Číny po vlastní ose, bez využití cestovní kanceláře, byla jednou z nejlepších cest, co se exotiky, dobrodružství a zážitků vůbec týče. Spolu se dvěma kamarády jsme s manželkou cestu absolvovali v létě, v termínu od 18. července do 7. srpna 2006.

Naše expedice začala a skončila v Pekingu. Navštívili jsme Zakázané město a další významné lokality v Pekingu. Užili jsme si naprosto liduprázdnou Velkou Čínskou zeď v oblasti Simatai. Obdivovali jsme vytesané sochy a nakreslené malby na stěnách Longmenských jeskyní v blízkosti Datongu. Strávili jsme několik dní v pohoří Wu Tai Shan, kde jsme navštívili několik místních klášterů. Naši pozornost upoutalo historické městečko Pingao, které se pyšní velkými tržišti. Sledovali jsme neuvěřitelné výkony bojovníků Kung-Fu v Shaolinu, stejně tak naší pozornosti neunikl Pagodový les nebo bambusová džungle. Poslední dny jsme protáhli naše kosti a svaly výstupem a sestupem 7500 žulových schodů v pohoří Tai-Shan a nakonec se podívali na hrobku Konfucia a do chrámů, kde Konfucius působil.

Když jste v Číně, jakobyste měli pocit, že jste na jiné planetě. Lidé vypadají úplně jinak, všude naprosto nesrozumitelné nápisy a cedule, smog takový, jakoby byla mlha, do toho vysoká vlhkost vzduchu, takže i když je ve stínu jen 32 stupňů, máte pocit, že je 50. Navíc, nic zde nefunguje tak, jak jsme u nás nebo v Evropě zvyklí. Jsou zde naprosto odlišná pravidla a jiné zvyklosti. Jeden klasik řekl: Čína je země, kde nemožné je běžné, paradox je normou a nesmysl se tváří jako fakt! Následujících pár střípků z naší cesty tento výrok jen potvrzují.

Když přijedete pekingským metrem do stanice, tak čekat, že vás Číňané nejdříve nechají vystoupit, je zcestné. Zde platí pravidlo – silnější vyhrává. A tak se vám klidně může stát, že pojedete metrem někdy i o dvě až tři zastávky dál, než jste původně zamýšleli.

Nejmenší vzdálenosti mezi železničními stanicemi jsou v řádů desítek kilometrů. Vlaků jezdí málo, Číňanů, kteří vlakem chtějí jet, je hodně. Lístek na vlak si musíte kupovat se dvou až třídenním předstihem, i tak ale nemáte jistotu, že lístek seženete. Na nádraží najdete i 50 různých pokladen – pozor, každá pokladna je do jiné destinace. Takže když vystojíte dvouhodinovou frontu k jedné pokladně, abyste si koupili lístek, může se vám klidně stát, že vás pošlou k pokladně jiné.

Nástup do vlaku taky není úplně jednoduchý. Vstup do nádražní haly je pouze s platným lístkem. Zavazadla musí projit skenem, jako na letišti. Váš vlak má přijet za 3 minuty a vy stále nesmíte na nástupiště. Na to vás po další kontrole lístku pustí až když vlak přijede. Každý vagón má svého průvodčího, kterému lístek odevzdáte a místo něj dostanete plastový žeton. Až budete vystupovat, tak těsně před stanicí musíte žeton vrátit a dostanete za něj zpět lístek. Ten musíte ukázat kontrole při výstupu z nádraží. Pokud jej nemáte, místní policie s vámi zahájí řízení. Princip výměnu lístku za žeton a zpět nám dodnes zůstal utajen.

V některých penzionech a hotelech se ložní prádlo pere jednou za měsíc, klidně až po několika hostech. S tímto faktem se nějak nedokázala moje žena srovnat (a upřimně, já taky ne), takže jsme ihned v jednom penzionu ve Wu Tai Shanu žádali o čisté povlečení. Pokojská ochotně povlečení sundala, ale žádné nové hned nepřinesla. Večer jsme pochopili. Sundané povlečení šla vyprat do potoka, hodila na šňůru a večer, ještě vlhké nám jej vracela s úsměvem na tváři a se slovy „čisté“.

Nejlevnější hotel nás stál 40 Kč/noc za osobu. Malý pokoj, koupelna, kde tekla pouze studená voda, pro teplou vodu se chodilo s bandaskou na recepci. V koupelně svítila jen 10W žárovka, uprostřed pokoje visel drát, na něm 20W žárovka. Všude špína, žádný nábytek. Co se ale nechybělo, byla velká televize (uhlopříčka 81cm) s 60 programovými kanály. Nejdražší hotel nás stál 350 Kč/noc, byl to čtyřhvězdičkový grand hotel s mramorovanými deskami v koupelně a na záchodě, závěsy s brokátu, klimatizace, bar, televize, atd. Podobný hotel by u nás stal tak od 4000 Kč výš.

Minibus s kapacitou 16 míst + řidič, pohodlně uveze 45 lidí. Kdybychom toho nebyli svědkem, nikdy bychom nevěřili. Číňané jsou neuvěřitelně skladní.

Už v roce 2006 byly přípravy na olympiádu v plném proudu. Staré domky v Pekingu v oblasti jménem Hutong byly bourány jeden za druhým. Když jsme se po skoro třech týdnech vrátili zpět do Pekingu, chtěli jsme ještě před odletem navštívit naší nejoblíbenější restauraci (měli tam totiž jídelní lístek s fotografiemi, takže člověk aspoň přibližně tušil, co si objednává). Tu mezitím ovšem zbourali. Místo ní měl vyrůst nový hotel.

Těch zážitků bylo opravdu mnoho.

Fotky z této cesty najdete ve FotogaleriiČína 2006.

Reklamy