O mobilech, iphonech, tabletech a … fotoaparátech

Byl červencový letní den, nádherně modrá obloha, svítí slunce a my se v odpoledních hodinách úspěšně dostáváme na jeden z vrcholů čnících nad solnými jezery v oblasti Solné komory. Vylezli jsme takhle na Schafberg, což je hora o nadmořské výšce necelých 1900 metrů. Výhled z tohoto místa je fantastický. Když vám vyjde počasí, naskytne se vám možnost shlédnout většinu solných jezer jako odměna za zdolání 1200 výškových metrů. Byla to paráda, můj fotoaparát byl v plném provozu, dělal jsem jednu fotku za druhou. Nebyl jsem sám – spousta lidí také fotila snímky. Ale něco bylo tentokrát jinak. Něco bylo hrozně divného. Po chvíli mi to došlo. Svou devíti-megapixelovou kompaktní polozrcadlovkou jsem působil, jako bych zrovna vyšel z muzea a měl se spustit alarm, neboť s největší pravděpodobností došlo ke krádeži starožitnosti.

Říkám svoji ženě, bratrovi a jeho přítelkyni, ať se postaví k vrcholovému kříži, že je vyfotím. Když v tom si všimnu, že vedle mě stojí německy mluvící teenager, má otevřený notebook a divně s ním před sebou mává, ruce předpažené. Jeden klik na touch-pad a je fotka hotová. Uf. Hned vedle vypadá to, že slečna chce telefonovat, ale omyl, právě pořídila fotku svoji kamarádky, která se posadila na lavičku. Kousek od nás stojí takový starší pán, který si zřejmě pořídil nový tablet. Kladu si otázku, proč tu věc tahá sebou na vysokohorskou túru? Odpověděl jsem si v okamžiku sám: protože ta věc sloužila k focení. Další uf.

Rozhlédnu se kolem sebe a ptám se, je tu vůbec někdo s klasickým foťákem? Uvidím aspoň jeden Nikon nebo Canon, nebo aspoň Olympus? Rozhlížím se a nic. Klasický foťák držím v rukou jediný. Cítím lehkou depresi. Kam se ten svět dostal? Pomyslnou kudlu do zad mi zasadil můj bratr, když vytáhl svou S 4ku a začal také pořizovat snímky. Abych byl spravedlivý tak musím říct, že kvalita fotek z jeho iphonu byla za hezkého počasí naprosto srovnatelná s tím, co jsem fotil já.

Vrcholem mojí duševní exkurze do moderní doby byl pak malý zážitek ve městečku Hallstatt, kde jsem na jedné vyhlídce poprosil jednu německou slečnu, zdali by byla ochotna nás všechny vyfotit. Dal jsem ji do rukou svůj foťák a už v té chvíli jsem viděl lehké zděšení v očích slečny. How does it work? ptá se mě, když přebírá ode mě tu tři čtvrtě kila vážící černou věc. Ukazuji ji, kde to má zmáčknout. Variantu, že bych ji vysvětloval, že ve skutečnosti se to nejdříve musí „namáčknout“ a pak teprve celé domáčknout, vzdávám předem. I tak se slečně podařilo naši společnou fotku udělat až na čtvrtý pokus. Poděkoval jsem ji a když si slečna vzala do rukou zpět svůj chytrý telefon a zaměřila na protilehlý kopec, že si ho vyfotí, bylo vidět, že se ji docela ulevilo.

Mám obavy, že běžné foťáky ze životů běžných smrtelníků časem nadobro zmizí. A jednou budeme současné digitální fotoaparáty obdivovat asi tak stejně, jako se dnes díváme na několik desítek let staré analogové fotoaparáty sovětské výroby. A generace D, jak se říká lidem narozených po roce 1995, už ani nebude vědět, jak se takové věci ovládají.

 

Reklamy