Večer pod lampou

vecerpodlampouPrávě se rozsvítila pouliční lampa. Nejprve oranžově zablikala a po chvíli už vydává chladně bílé světlo. Stojí na rohu ulice. Pod lampou jsou dva staré betonové schody. Ten, co je položen níže, je již za ty roky okopán. Na ten druhý minulý týden sprejeři namalovali nápis „Go!“.

Pomalou chůzí se vrací domů po velmi náročném dni. Byl na přijímacím pohovoru, ze kterého nemá příliš dobrý pocit. Na některé otázky nedokázal odpovědět. Nebo spíš nemohl. Sedl si na schody. Uvolnil si kravatu u krku, rozvázal tkaničky u bot a povolil je. Chvíli si odpočine.

Začalo lehce foukat. Po horkém zářijovém dni je to velmi příjemné. Ve vzduchu je už cítit podzim. První opadané listí je větrem převalováno po chodníku sem a tam. V blízkém přístavu je slyšet houkání nákladních lodí. Dělníci rychle přeskládávají zboží do přistavených kamionů za hlasité konverzace všudy přítomných racků.

„Proč chcete odejít ze současného zaměstnání?“ vzpomíná na jeden dotaz z pohovoru. Tato otázka ho opět zaskočila. Nemůže na ni odpovědět. Nemůže jim říct, že zjistil, jak jeho šéf nejspíš jede v nelegálních obchodech s drogami a prostory firmy využívá jako skladiště. Přišel na to náhodou, když hledal nový toner do tiskárny. Ve skladu, v komodě ve třetí zásuvce bylo naskládáno několik balíčků s bílým práškem. Nezkoumal, co to je. Stejně by to ani nepoznal. Šéfovi nic neřekl.

Dlouho přemýšlel, co má udělat. Nakonec se rozhodl, že musí změnit zaměstnání a zapomenout na to, co viděl. Jenomže na každém pohovoru si znovu uvědomí, proč vlastně chce odejít. Není to vůbec jednoduché. Měl by jít na policii a oznámit to?

Setmělo se. Naložené kamiony v přístavu se rozjíždějí do všech stran. Začíná se ochlazovat. Zaváže si tkaničky, zvedne se a vyrazí směrem k domovu. Musí si odpočinout a nabrat síly na další pracovní pohovor. Třeba už bude poslední.

 

Reklamy

Proč navštívit ostrov Kiži

Ostrov Kiži se nachází v Rusku, konkrétně na Oněžském jezeře v oblasti Karélie. Je dostupný pouze lodí, plavba z přístavu v Petrozavodsku trvá něco málo přes hodinu. Na ostrově Kiži o přibližné rozloze 7 x 0,5 km najdete spoustu dřevěných chrámů, kostelíků a domů. Celá procházka vám zabere přibližně 3 hodiny a pokud vyjde počasí, pak se to fotí přímo samo – dřevěné stavby se samy nabízejí, abyste je vyfotili z různých úhlů a pohledů.

kizi1

Všechny fotky zde zveřejněné jsou pořízeny fotoaparátem Fuji FinePix S9500, většinou s nastavením ISO 80. Bylo odpoledne, krásné slunečné počasí, ostrov a vše na něm hrálo nádhernými barvami. Clonu jsem volil vyšší, abych dosáhl větší hloubky ostrosti a také hezčího barevného vykreslení.

Na úvodním snímku je chrám přeměny a chrám přímluvy, které jsou doménou ostrova Kiži. Vybudovány byly v letech 1714 až 1764. Jsou také známy pod názvy letní a zimní chrám. Zvonice mezi těmito chrámy byla postavena přibližně o 100 let později.

Následující 3 fotografie nabízí 3 různé pohledy na Kostel Lasarova vzkříšení.

kizi2

Podle legendy se nejedná se o původní kostel, byl přesunut z monastýru v Muromu z pobřeží Onežského jezera někdy v 15. století.

kizi3

Je postaven z borovicového dřeva, kupole je z osiky.

kizi4

Na ostrově také najdete větrný mlýn, od kterého je pěkný výhled na oba hlavní chrámy.

kizi5

Všechny dřevěné stavby na ostrově jsou postaveny bez použití jediného hřebíku. Vše do sebe zapadá díky důmyslným klínům a kolíkům.

kizi6

Kupole letního chrámu, který je 37 metrů vysoký, se skládá ze 22 kupolí, zimní chrám jich pak obsahuje 9.

kizi7

Kromě duchovních staveb lze na ostrově také vidět řadu různých statků a farem.

kizi8

Na ostrově Kiži se nám velmi líbilo a atmosféra slunečného odpoledne je nezapomenutelná – zvláště, když se vám povede najít nějaké místo bez turistů.

kizi9

Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se tam, stojí to za to.

 

Jak kotví Aurora

Ti z vás, kteří spatřili světlo světa až po roce 1989 možná teď nechápavě kroutí hlavou a říkají si, co je na této fotce tak zvláštního. Nejspíše nezažili kreslení Aurory v každém ročníku výtvarné výchovy a v hodinách dějepisu jim každý rok nemluvili o nejslavnějším výstřelu Aurory 7. listopadu 1917 ve 21:45, čímž byla zahájena ona „slavná“ Velká Říjnová socialistická revoluce.

aurora

Nikdy bych nevěřil, že Auroru na vlastní oči uvidím, že se budu jednou procházet po její palubě. Když jsme v roce 2008 byli v Petrohradu, tak jsem měl štěstí vlastně hned dvakrát. Poprvé, když jsme se byli na Auroru podívat, tak byla zavřená (probíhala pravidelná údržba). Výhodou bylo, že na ni nebylo ani živáčka a já mohl udělat tuto fotku bez přítomnosti jakýchkoliv turistů na ní. Podruhé už jsem se prošel po palubě a podíval se do podpalubí. Loď je krásně udržovaná, uklizená a čistá.

Teprve až v Petrohradu jsem se dověděl, že křižník Aurora se zúčastnil v roce 1905 významné bitvy v Tichém oceánu u Japonských břehů a že právě toto období bylo tím největším obdobím slávy této lodi, nikoliv VŘSR, jak se nás snažily učebnice dějepisu přesvědčit.

 

O bezstarostnosti a klidu na březích Dunaje

budapest2009_thumb Slunečné počasí, teplota kolem 27 stupnů, na nebi žádný mráček, bezvětří. Tak vypadalo město Budapešť, které jsme o druhém zářijovém víkendu v roce 2009 se ženou navštívili. Nějací turisté ve městě ještě stále byli, ale bylo dost znát, že už hlavní sezóně odzvonilo. Nikde žádné velké davy, v restauracích a cukrárnách vždy místo. Po té, co jsme v sobotu 12. září odpoledne přijeli do tohoto hlavního města Maďarska a ubytovali se v hostelu, vyrazili jsme hned do ulic.

Říká se, že přijíždíte-li do Budapešti ze Západu, poprvé zde na vás dýchne Východ. A opačně – cestujete-li z Východu, pocítíte zde poprvé Západ. Budapešť je město plné kontrastů. Můžete zde očekávat služby západního standardu na straně jedné, na druhé straně ale se zde potkáte s určitou bezstarostnosti a chaosem, typického pro východní země.

budapest2009_1

Samozřejmě turisticky nejzajímavější je historické centrum. To je pomyslně „rozpůleno“ řekou Dunaj. Budské vrchy s Peští jsou propojeny několika významnými mosty. Vlastní historické jádro je vymezeno na severu Margaretiným mostem (Margit híd)a dále směrem na jich je snad nejznámější Řetězový most (Lánchíd), Alžbětin most (Erzsébet híd) a nejníže Szabadság híd v jehož těsné blízkosti se nacházejí nejznámější termální lázně Gellért.

budapest2009_2

Z Margaretina mostu je možný vstup na stejnojmenný ostrov. Oáza klidu, odpočinku a aktivního životního stylu. Je zde vybudována běžecká dráha (stezka přibližně metr široká) se speciálním běžeckým povrchem. Řada místních obyvatel sem chodí běhat. Dělat něco pro své zdraví. Neběhají zde jenom vrcholoví sportovci, ale i běžní lidé. Mladí, staří, tlustí, hubení. Maďaři obecně se věnují hodně sportovním a pohybovým aktivitám. Na řadě z nich bylo vidět, že místo sezení u televize si jdou radši zacvičit do fitka a nebo vytáhnou ven kolo či brusle.

Snad na každém rohu najdete nějakou restauraci nebo cukrárnu. Před každou z nich jsou od jara do podzimu otevřené venkovní zahrádky. Požitek z výborného jídla bývá často ještě umocněn poslechem místní maďarské nebo cikánské hudby. Nemluvě o velmi příjemné a poměrně rychlé obsluze a pro nás stále ještě docela příznivých cenách.

budapest2009_3

Z Budských vrchů, na kterých se rozpíná hradní galerie či Rybářská bašta, se vám naskytne nádherný panoramatický výhled na město. Bezesporu jednou z nejzajímavějších budov vůbec je budova Parlamentu, postavená na břehu Dunaje. Nádherná za bílého dne, i krásně nasvícená v noci.

Nikdo nikam nespěchá, čas jakoby se zastavil. Městská doprava je velmi příjemná, základní tři trasy metra jsou doplněny o další tramvajové, trolejbusové a autobusové linky, kterými se dostanete kamkoliv ve městě a i do jeho nejbližšího okolí. Řada spojů jezdí ve dvouminutových intervalech, takže pokud se vám stane, že vám zrovna ujíždí tramvaj, než dojdete těch pár metrů na zastávku, přijíždí už další. Spoje nebyly nějak zvlášť přeplněné.

Celkový turistický zážitek si můžete ještě dotvořit díky projížďkám na lodích po Dunaji. Jednohodinové nebo dvouhodinové plavby jsou většinou doprovázeny výkladem v angličtině a němčině o všech památkách a zajímavých místech, které právě při plavbě míjíte.

budapest2009_4

Obchody a tržiště jsou otevřeny o víkendu jen v sobotu dopoledne, pak už je zavřeno. V neděli pak můžete sledovat spoustu maďarů, jak pravidelně navštěvují nedělní mše, po jejichž skončení se vypraví do nejbližší cukrárny na kávu a něco k snědku.

budapest2009_5

Co nám trošku kazilo celkový dojem, byly snad jen místní výkopové práce na některých ulicích a silnicích. V době naší návštěvy byl rozkopán Margaretin most, takže než se člověk dostal na Margaretin ostrov, musel projít kolem vykopaných jam a jedoucích sbíječek. Nicméně na ostrov už žádný hluk z mostu nedoléhal a nejen milenecké dvojice si zde mohli užívat příjemný večer před západem slunce.

 

Jak se v Turecku krmí holubi

Na svých cestách člověk zažije ledascos. A jsou to věci opravdu chvílemi kuriózní a člověk si stěží dovede představit, že by něco takového zažil u nás doma. Například tato mile vyhlížející stará paní seděla celé dny před mešitou a prodávala zrní pro holuby. Vy jako turisté jste zrní koupili a holuby jste pak nakrmili.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Turci jsou velmi vynalézaví co se týče poctivého výdělku. Potkali jsme parkrát i muže, který nosil pod paží osobní váhu (klasickou, pružinovou, žádný digitál). Vy jste mohli pomocí jeho osobní váhy za příslušnou finanční úhradu zjistit, kolik vážíte. No uznejte, není to originální?

 

O čem je Kurz negativního myšlení

Nedávno jsme se podívali na norský film Kurz negativního myšlení. Film, o kterém jsme už něco málo dopředu slyšeli, že je to výborná podívaná, velmi zajímavě zpracovaná a s vesměs kladnými recenzemi. Film není nikterak dlouhý, trvá necelých 80 minut a přitom se v něm toho odehraje tolik. Film, který za těch pár desítek minut ve vás zanechá spoustu dojmů a pocitů, nutí vás přemýšlet o věcech, o kterých jste možná doposud nikdy nepřemýšleli. Film je mistrnou exkurzí do nitra lidské duše. Do nitra duše handicapovaného člověka.

Psychologické drama režiséra Barda Breiena Kurz negativního myšlení není žádnou klasickou podívanou hollywoodského typu, na které jsme v posledních letech zvyklí. Základní příběh je velmi jednoduchý. Gierrovi je něco málo přes 30 let, před pár lety měl těžkou autonehodu, nyní je na vozíku a je impotentní. Jeho manželka Ingvild, která se snaží zachránit jejich manželství, pozve na návštěvu skupinu tělesně postižených lidí v čele s psycholožkou Tori, která „léčí“ osvědčenými metodami založenými na pozitivním přístupu.

Gierr z počátku značně protestuje a proti nevítané návštěvě bojuje všemi možnými prostředky, drsnou upřímnost nevyjímaje. Nakonec se mu podaří vyšachovat věčně pozitivní psycholožku, které rupnou nervy, situaci nezvládne a odjede pryč. Gierr postupně ostatní přesvědčí, že je potřeba si nic nenalhávat. Že pocity lítosti a sebelítosti, pokrytectví, přetvářka, či strojený úsměv nic nevyřeší a naopak že situaci jen zhoršují. Během jediné noci dojde k řadě emočním explozím, při kterých dojde i k destrukci vnitřního vybavení luxusního domu, který si manželé pořídili z vyplacené úrazové pojistky.

Vše doprovazí sarkastický černý humor, který nemusí nutně každému sednout. Na podbarvení tvůrci vybrali velmi citlivě písničky Johnnyho Cashe či Nina Simona. Osudy hrdinů ve vás nevzbudí ani soucit, ani lítost. Film vás zákonitě musí navést na otázku, jak by to člověk zvládl, kdyby se něco takového jemu, nebo jeho nejbližším stalo. To že ale má člověk uzavřenou úrazovou pojistku, vám s odpovědí rozhodně nepomůže.

Film nemá žádný konec. Skupina handicapovaných lidí nakonec odjede. Ale životy všech jdou dál a budou muset se s tím prát každý den až do smrti. Kdybych měl zformulovat jednoduše pointu, o co tu jde, mohl bych napsat něco takového: Dokud člověk nezažije něco takového sám, velice těžko to může pochopit.

Kurz negativního myšlení
Orig. název: Kunsten å tenke negativt
Komedie/Drama, Norsko 2006, 79 min
Režie: Bård Breien
Hodnocení ČSFD: 77%

 

 

Jak v noci svítí mešita

Představte si, že máte za sebou úmornou a velmi dlouhou cestu vlakem. V kupé, které je určeno pro 8 osob s vámi cestuje dalších 12 Turků. Chvíli před půlnocí vystupujete v Istanbulu na vlakovém nádraží po té co absolvujete cestu z Kapadokie téměř 1000 km dlouhou. Jste strašně unavení, přecházíte průchodem pod Galatským mostem a najednou uvidíte Sulimánskou mešitu, jak je nádherně nasvícená. Chvíli váháte, jestli máte sundat ze zad 25kg těžký batoh, který jste před tím jen s obtížemi na záda dávali, vyndat z něj fotoaparát a udělat jednu z posledních fotek na cestě Tureckem, protože zítra ráno už odlétáte domů. Vaháte, vteřinu, dvě, ale pak přece jen je lenost poražena, vy vytahujete foťák a uděláte poslední snímek z vaší výpravy…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA