O čem je Kurz negativního myšlení

Nedávno jsme se podívali na norský film Kurz negativního myšlení. Film, o kterém jsme už něco málo dopředu slyšeli, že je to výborná podívaná, velmi zajímavě zpracovaná a s vesměs kladnými recenzemi. Film není nikterak dlouhý, trvá necelých 80 minut a přitom se v něm toho odehraje tolik. Film, který za těch pár desítek minut ve vás zanechá spoustu dojmů a pocitů, nutí vás přemýšlet o věcech, o kterých jste možná doposud nikdy nepřemýšleli. Film je mistrnou exkurzí do nitra lidské duše. Do nitra duše handicapovaného člověka.

Psychologické drama režiséra Barda Breiena Kurz negativního myšlení není žádnou klasickou podívanou hollywoodského typu, na které jsme v posledních letech zvyklí. Základní příběh je velmi jednoduchý. Gierrovi je něco málo přes 30 let, před pár lety měl těžkou autonehodu, nyní je na vozíku a je impotentní. Jeho manželka Ingvild, která se snaží zachránit jejich manželství, pozve na návštěvu skupinu tělesně postižených lidí v čele s psycholožkou Tori, která „léčí“ osvědčenými metodami založenými na pozitivním přístupu.

Gierr z počátku značně protestuje a proti nevítané návštěvě bojuje všemi možnými prostředky, drsnou upřímnost nevyjímaje. Nakonec se mu podaří vyšachovat věčně pozitivní psycholožku, které rupnou nervy, situaci nezvládne a odjede pryč. Gierr postupně ostatní přesvědčí, že je potřeba si nic nenalhávat. Že pocity lítosti a sebelítosti, pokrytectví, přetvářka, či strojený úsměv nic nevyřeší a naopak že situaci jen zhoršují. Během jediné noci dojde k řadě emočním explozím, při kterých dojde i k destrukci vnitřního vybavení luxusního domu, který si manželé pořídili z vyplacené úrazové pojistky.

Vše doprovazí sarkastický černý humor, který nemusí nutně každému sednout. Na podbarvení tvůrci vybrali velmi citlivě písničky Johnnyho Cashe či Nina Simona. Osudy hrdinů ve vás nevzbudí ani soucit, ani lítost. Film vás zákonitě musí navést na otázku, jak by to člověk zvládl, kdyby se něco takového jemu, nebo jeho nejbližším stalo. To že ale má člověk uzavřenou úrazovou pojistku, vám s odpovědí rozhodně nepomůže.

Film nemá žádný konec. Skupina handicapovaných lidí nakonec odjede. Ale životy všech jdou dál a budou muset se s tím prát každý den až do smrti. Kdybych měl zformulovat jednoduše pointu, o co tu jde, mohl bych napsat něco takového: Dokud člověk nezažije něco takového sám, velice těžko to může pochopit.

Kurz negativního myšlení
Orig. název: Kunsten å tenke negativt
Komedie/Drama, Norsko 2006, 79 min
Režie: Bård Breien
Hodnocení ČSFD: 77%

 

 

Reklamy

Jak to bylo s 11. zářím

Do nadpisu ani nemusím dávat rok 2001, protože je jasné, že ono 11. září bylo jen jedno. 11. září, které navždy rozdělilo moderní dobu v našich dějinách na dvě části – před 11. zářím a po 11. zářím. Říká se, že každý z nás si velmi přesně pamatuje, co dělal, kde byl, když se dověděl o teroristických útocích na Pentagon a Světové obchodní centrum. Natolik byla zpráva šílená, natolik dokázala člověkem otřást. Jenomže jak to vlastně bylo doopravdy? Co se tenkrát stalo?

Do rukou se mi dostala velmi zajímavá kniha od francouzského investigativního novináře Thierryho Meysanna s názvem „Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo“. Kniha vyšla v roce 2002, byla přeložena do mnoha jazyků a stala se okamžitě bestsellerem.

Autor pracuje výhradně s oficiálními prohlášeními z Bílého domu, dokumenty Ministerstva obrany a dalších projevech a rozhovorech vysokých představitelů jak civilních, tak i vojenských. Tyto materiály podrobuje expertní analýze a poukazuje přinejmenším na podivnosti a nebo přímo dokazuje, že tak jak je to uváděno, to prostě být nemohlo.

Jedním takovým závěrem je skutečnost, že na Pentagon žádné letadlo nemohlo spadnout. Způsob, jak letadlo prý údajně narazilo do budovy Pentagonu, jak vypadalo bezprostřední okolí krátce po havárii, způsob, jak část paliva zhořela a část se vylila do velké kaluže, není možné vědecky podložit a potvrdit.

Náraz letadel do budov Světového obchodního centra jako takový zpochybňován není. To se skutečně stalo. Je ovšem zajímavé, že zrovna náhodou v budově od patra 55 a výše bylo daleko méně lidí, než bývalo zvykem. Počet obětí měl být původně skoro o 2000 lidí více.

Dále autor zjišťuje a dokazuje, že některá jména teroristů byla vymyšlena a že někteří jedinci tou dobou byli na druhé straně zeměkoule a nemohli mít s tím nic společného. Zjistilo se, že v troskách zřícených budov se našly zbytky radiových navigačních systémů – že by někdo zevnitř z budov navigoval letadla, kam mají přesně narazit?

Je to jen nepatrný výčet zajímavých otázek, když se do knížky začtete, dovíte se mnohem více. Není bez zajímavosti, že právě v následujících obdobích USA zavedly spoustu nových zákonů a opatření, které by dříve byly naprosto nemyslitelné a to mimo jiné i z toho důvodu, že nejsou v souladu s Ústavou Spojených států.

Doporučuji vám si knihu přečíst a vytvořit si svůj vlastní názor na to, co se tenkrát stalo, kdo z toho vytěžil a k čemu všemu se to hodilo. Je to drsné. Spousta lidí zahynula. Je to smutné. Takový byl svět před 11. zářím a takový je dnes po 11. zářím.

 

Proč dnes tolik řešíme otázku rasismu

Když byste se vydali do ulic a zeptali se kolemjdoucích lidí, co je to rasismus, mohl bych se s vámi vsadit, že téměř nikdo by neodpověděl správně. Podle reakcí lidí bychom mohli usoudit, že spíše budou odpovídat na otázku, co je to rasová nesnášenlivost. Právě s tímto pojmem, nejen ve sdělovacích prostředcích, je často pojem rasismu zaměňován. Zatímco rasismus je jakousi teorií či ideologií, která klasifikuje schopnosti a vlastnosti lidí na základě příslušnosti k rase, rasová nesnášenlivost je nenávistí k člověku opodstatněná jen rasovou odlišností. Teorie rasismu nebyla nikdy oficiálně uznána. Dle mého názoru plyne jen ze zabedněnosti a strachu lidí, a v neposlední řadě nikdy nekončící snahy člověka všechno a všechny škatulkovat.

Navštívil jsem pár zemí, kde jsem se setkal s lidmi, kteří jsou odlišní. Byl jsem v Číně, v Turecku, v arabských zemích. A mohu potvrdit, že mé zkušenosti s těmito lidmi jsou velmi dobré a na setkání s nimi budu rád vzpomínat. Rasismus jako ideová teorie je nesmysl. Bohužel lidstvo bylo v historii nejednou svědky naprosto brutálních důsledků rozhodnutí vlivných politiků a vojenských vůdců, kteří se rozhodli teorii rasismu implementovat. Každý z nás absolvoval dějepis na základní škole, takže konkrétní události netřeba rozebírat.

Na planetě jménem Země žije okolo 7 miliard lidí. Žijí v různých podmínkách (mírné pásmo, poušť, pralesy, polární oblasti, apod.), takže je zřejmé a jasné, že budou fyzicky odlišní. Když vedle sebe postavíme člověka ze severu Evropy a z rovníkové Afriky, nebude pro nikoho těžké, kdo má zrak v pořádku, se zúčastnit minikvízu „najdi aspoň pět rozdílů“. Ja také jasné, že geografická diverzita (zeměpisná rozmanitost) určuje alespoň částečně i rychlost vývoje celých populací. Má na to vliv dostupnost vzdělání, nerostného bohatství, ale také do značné míry politické poměry. Tak to prostě je, takže nechme lidi žít, dalo by se velmi jednoduše říct. Jenomže ono to tak jednoduché není.

Není bez zajímavosti, proč se ideologie rasismu objevuje až v podstatě ke konci 19. století a naplno se projevuje ve společnosti až v průběhu 20. století. Přemýšlel jsem, proč tak pozdě? Pokud tedy určitá teorie popisuje stav, který je tu v podstatě tak dlouho, jako je lidstvo samo, proč se otázka rasismu tak moc řeší až dnes? Odpověď je překvapivě jednoduchá – může za to globalizace a stále rychle rostoucí počet obyvatel planety.

Ještě před 200 až 300 lety si jednotlivé populace a kultury žily v klidu ve svých oblastech, na různých kontinentech či ostrovech. Řada z nich o těch ostatních ani nevěděla. Žily si svým tempem, uctívaly svoje tradice, nikdo cizí se k nim nestěhoval a neříkal jim, jak se mají chovat, co mají uctívat, čemu mají věřit.

Dnes je situace úplně jiná. Dnes není problém, aby kdokoliv sedl do letadla a za pár hodin se dostal na druhý konec světa. Dnes máme internet, televizi, satelity, družice. – víme, co se kde děje, kdo kde žije, jaké jsou jejich politické, hospodářské a vojenské poměry. A nebudeme si nic nalhávat, obyvatel je dneska přibližně 2x tolik co v pozdním středověku a jestli se tímto tempem bude lidstvo dál rozmnožovat, planeta Země přestane jako místo pro život tolik lidem stačit a začne boj o místo pro život. Některé oblasti jsou výhodnější, některé méně. Díky extrémům počasí, některé dokonce zanikají a nové i vznikají.

Když si to všechno sečtete, důvod k existenci této teorie, která podporuje nenávist mezi lidmi, je na světě. Člověk má pud sebezáchovy. Sem patří i ochrana domova, našeho místa a jeho bezprostřední okolí, kde žijeme. A pokud se do našeho okolí přistěhuje člověk s jinou barvou pleti, není těžké sklouznout k rasové nenávisti. I když nám ten člověk absolutně nic neudělal – jenom zabírá místo, které bychom jinak pro život využili my sami. A není to jenom bydlení. Týká se to například i práce, či zdravotní péče.

Otázka celosvětové migrace lidí se ještě bude hodně v řadě společností řešit a bude hodně bolet. A ať chceme nebo ne, jsme živí tvorové a i pro nás z globálního hlediska platí, že přežijí ti nejsilnější, tj. ty lidské společnosti, které budou schopny se adaptovat na nové vnímání světa a které budou schopny vyřešit otázku rasismu, respektive multikulturismu, jak se tomu dnes moderně říká. Jednoduché to nebude. Vyžaduje to totiž, aby jednotlivé společnosti mezi sebou dokázaly věcně komunikovat a to je o dost těžší, než na sebe vytáhnout zbraně.

 

O mobilech, iphonech, tabletech a … fotoaparátech

Byl červencový letní den, nádherně modrá obloha, svítí slunce a my se v odpoledních hodinách úspěšně dostáváme na jeden z vrcholů čnících nad solnými jezery v oblasti Solné komory. Vylezli jsme takhle na Schafberg, což je hora o nadmořské výšce necelých 1900 metrů. Výhled z tohoto místa je fantastický. Když vám vyjde počasí, naskytne se vám možnost shlédnout většinu solných jezer jako odměna za zdolání 1200 výškových metrů. Byla to paráda, můj fotoaparát byl v plném provozu, dělal jsem jednu fotku za druhou. Nebyl jsem sám – spousta lidí také fotila snímky. Ale něco bylo tentokrát jinak. Něco bylo hrozně divného. Po chvíli mi to došlo. Svou devíti-megapixelovou kompaktní polozrcadlovkou jsem působil, jako bych zrovna vyšel z muzea a měl se spustit alarm, neboť s největší pravděpodobností došlo ke krádeži starožitnosti.

Říkám svoji ženě, bratrovi a jeho přítelkyni, ať se postaví k vrcholovému kříži, že je vyfotím. Když v tom si všimnu, že vedle mě stojí německy mluvící teenager, má otevřený notebook a divně s ním před sebou mává, ruce předpažené. Jeden klik na touch-pad a je fotka hotová. Uf. Hned vedle vypadá to, že slečna chce telefonovat, ale omyl, právě pořídila fotku svoji kamarádky, která se posadila na lavičku. Kousek od nás stojí takový starší pán, který si zřejmě pořídil nový tablet. Kladu si otázku, proč tu věc tahá sebou na vysokohorskou túru? Odpověděl jsem si v okamžiku sám: protože ta věc sloužila k focení. Další uf.

Rozhlédnu se kolem sebe a ptám se, je tu vůbec někdo s klasickým foťákem? Uvidím aspoň jeden Nikon nebo Canon, nebo aspoň Olympus? Rozhlížím se a nic. Klasický foťák držím v rukou jediný. Cítím lehkou depresi. Kam se ten svět dostal? Pomyslnou kudlu do zad mi zasadil můj bratr, když vytáhl svou S 4ku a začal také pořizovat snímky. Abych byl spravedlivý tak musím říct, že kvalita fotek z jeho iphonu byla za hezkého počasí naprosto srovnatelná s tím, co jsem fotil já.

Vrcholem mojí duševní exkurze do moderní doby byl pak malý zážitek ve městečku Hallstatt, kde jsem na jedné vyhlídce poprosil jednu německou slečnu, zdali by byla ochotna nás všechny vyfotit. Dal jsem ji do rukou svůj foťák a už v té chvíli jsem viděl lehké zděšení v očích slečny. How does it work? ptá se mě, když přebírá ode mě tu tři čtvrtě kila vážící černou věc. Ukazuji ji, kde to má zmáčknout. Variantu, že bych ji vysvětloval, že ve skutečnosti se to nejdříve musí „namáčknout“ a pak teprve celé domáčknout, vzdávám předem. I tak se slečně podařilo naši společnou fotku udělat až na čtvrtý pokus. Poděkoval jsem ji a když si slečna vzala do rukou zpět svůj chytrý telefon a zaměřila na protilehlý kopec, že si ho vyfotí, bylo vidět, že se ji docela ulevilo.

Mám obavy, že běžné foťáky ze životů běžných smrtelníků časem nadobro zmizí. A jednou budeme současné digitální fotoaparáty obdivovat asi tak stejně, jako se dnes díváme na několik desítek let staré analogové fotoaparáty sovětské výroby. A generace D, jak se říká lidem narozených po roce 1995, už ani nebude vědět, jak se takové věci ovládají.