Známý i neznámý Hochschwab

Někteří Brňáci tvrdí, že když jsou dobré rozptylové podmínky a dobrá viditelnost, můžete i z Brna vidět Alpy. Já jsem tedy takové štěstí nikdy neměl, možná za to může moje krátkozrakost, že jsem na obzoru viděl tak maximálně Pálavu. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že když sednete za volant, zařadíte směr jih, tak po přibližně třech a půl hodině dorazíte do průsmyku Seeberg u jednoho z nejvýchodnějších cípů Rakouských Alp, který nese název Hochschwab.

Narozdíl od jiných pohoří, jakými jsou například Raxalpe, Totes Gebirge či Dachstein, tento horský masiv není tak turisticky známý. Možnosti, které ale nabízí z pohledu pravé vysokohorské turistiky, jsou velice slušné, navíc s příjemným benefitem, že během vaši túry nepotkáte příliš mnoho turistů. Je to dáno mimo jiné i nižší „občanskou“ vybaveností – na rozdíl od výše zmiňovaných pohoří zde nenarazíte na horskou chatu každých pár kilometrů, cestu si neusnadníte žádnou lanovkou, značení je velice různorodé a spíše poskytující nějakou hrubou představu, než konkrétní pochod po značkách. Malé plánování případně se zavoláním si předem na horskou chatu a zamluvením noclehu, je docela na místě.

Toto vápencové pohoří, jehož průměrná nadmořská výška na hřebeni osciluje kolem 2000 metrů a se stejnojmenným nejvyšším vrcholem ležícího ve 2277 metrech nad mořem, jsme navštívili letos v červnu. Statisticky nejteplejší období, i tak jsme nesměli být překvapeni ranními teplotami kolem 1 stupně, když jsme vylezli na terasu horské chaty Schiestlhaus, která, stojící přibližně 100 výškových metrů pod hlavních vrcholem, nám poskytovala během víkendu velmi dobré zázemí.

Co vám vlastně pohoří Hochschwab může nabídnout? Budete se procházet po jednoduchých širokých cestách lemovanými vysokými jehličnany, užijete si strmé stoupání a klesání po stezkách mezi klečemi, s velkou opatrností přejdete několik sněhových polí a budete doufat, že se sníh pod vámi neutrhne, občas budete muset použít i ruce, abyste zdárně zdolali některé exponovanější úseky. To vše bude doprovázet parádní kochačka – ať už na masivní horské štíty s několikasetmetrovými stěnami, propastné doliny a nebo rozsáhlé alpské louky, které v tomto čase jsou posety četnými modrými květy hořce a sem tam na vás z dálky budou důležitě dohlížet kamzíci.

Večer, až s vypětím posledních sil dorazíte na horskou chatu Schiestlhaus, si pochutnáte na gulášové polévce a rakouském pivu. Cena v eurech, která se na první pohled může zdát být závratná, zahrnuje kromě nákladů na suroviny, též i to, že sedíte v chatě, kde je příjemných 23 stupně, zatímco venku klesá teplota k nule a schyluje se k další, v tomto období velmi časté, bouřce. Přidáme-li k tomu fakt, že k chatě nevede žádná motorizovaná cesta, ani nákladní lanovka a že veškeré zásoby jídla a pití na tuto chatu vozí vrtulník a to jednou za 8 týdnů, tak si uvědomíme, že přepočítávat toto na koruny a porovnávat s cenami, které známe z našich supermarketů, není úplně fér.

Chata Schiestlhaus stojí sama o sobě též za pozornost. Tak jak ji můžeme navštívit dnes, byla postavena v roce 2005, kdy nahradila dřevěnou chatu původní, z roku 1884, která už nevyhovovala dnešním technologickým standardům a hygienickým požadavkům. Nová chata, která si jméno podle bývalého prezidenta rakouského turistického klubu ponechala, byla postavena jako pasivní, energeticky zcela soběstačný dům.

Chata je vyhřívána přes kontrolovaný větrací systém se zpětným ziskem tepla, téměř všechna získávaná dešťová voda je přes různé filtry zpracována na vodu pitnou, velká část vnější plochy chaty je osazena solárními kolektory, které pokryjí během roku cca 70% spotřeby elektrické energie. V neposlední řadě zde najdete termostaty jedné nejmenované společnosti, které vyvíjejí a programují moji kolegové z práce, kteří sedí ve stejném patře 🙂

Co říci na závěr? Pohoří Hochschwab příjemně překvapí, nabídne spoustu hodnotných horských zážitků a není to od Brna tak daleko. Celý přechod se dá v pohodě stihnout za víkend.

Děkuji Lukášovi P. za zapůjčení některých fotografií.

O bezstarostnosti a klidu na březích Dunaje

 Slunečné počasí, teplota kolem 27 stupnů, na nebi žádný mráček, bezvětří. Tak vypadalo město Budapešť, které jsme o druhém zářijovém víkendu v roce 2009 se ženou navštívili. Nějací turisté ve městě ještě stále byli, ale bylo dost znát, že už hlavní sezóně odzvonilo. Nikde žádné velké davy, v restauracích a cukrárnách vždy místo. Po té, co jsme v sobotu 12. září odpoledne přijeli do tohoto hlavního města Maďarska a ubytovali se v hostelu, vyrazili jsme hned do ulic.

Říká se, že přijíždíte-li do Budapešti ze Západu, poprvé zde na vás dýchne Východ. A opačně – cestujete-li z Východu, pocítíte zde poprvé Západ. Budapešť je město plné kontrastů. Můžete zde očekávat služby západního standardu na straně jedné, na druhé straně ale se zde potkáte s určitou bezstarostnosti a chaosem, typického pro východní země.

Samozřejmě turisticky nejzajímavější je historické centrum. To je pomyslně „rozpůleno“ řekou Dunaj. Budské vrchy s Peští jsou propojeny několika významnými mosty. Vlastní historické jádro je vymezeno na severu Margaretiným mostem (Margit híd)a dále směrem na jich je snad nejznámější Řetězový most (Lánchíd), Alžbětin most (Erzsébet híd) a nejníže Szabadság híd v jehož těsné blízkosti se nacházejí nejznámější termální lázně Gellért.

Z Margaretina mostu je možný vstup na stejnojmenný ostrov. Oáza klidu, odpočinku a aktivního životního stylu. Je zde vybudována běžecká dráha (stezka přibližně metr široká) se speciálním běžeckým povrchem. Řada místních obyvatel sem chodí běhat. Dělat něco pro své zdraví. Neběhají zde jenom vrcholoví sportovci, ale i běžní lidé. Mladí, staří, tlustí, hubení. Maďaři obecně se věnují hodně sportovním a pohybovým aktivitám. Na řadě z nich bylo vidět, že místo sezení u televize si jdou radši zacvičit do fitka a nebo vytáhnou ven kolo či brusle.

Snad na každém rohu najdete nějakou restauraci nebo cukrárnu. Před každou z nich jsou od jara do podzimu otevřené venkovní zahrádky. Požitek z výborného jídla bývá často ještě umocněn poslechem místní maďarské nebo cikánské hudby. Nemluvě o velmi příjemné a poměrně rychlé obsluze a pro nás stále ještě docela příznivých cenách.

Z Budských vrchů, na kterých se rozpíná hradní galerie či Rybářská bašta, se vám naskytne nádherný panoramatický výhled na město. Bezesporu jednou z nejzajímavějších budov vůbec je budova Parlamentu, postavená na břehu Dunaje. Nádherná za bílého dne, i krásně nasvícená v noci.

Nikdo nikam nespěchá, čas jakoby se zastavil. Městská doprava je velmi příjemná, základní tři trasy metra jsou doplněny o další tramvajové, trolejbusové a autobusové linky, kterými se dostanete kamkoliv ve městě a i do jeho nejbližšího okolí. Řada spojů jezdí ve dvouminutových intervalech, takže pokud se vám stane, že vám zrovna ujíždí tramvaj, než dojdete těch pár metrů na zastávku, přijíždí už další. Spoje nebyly nějak zvlášť přeplněné.

Celkový turistický zážitek si můžete ještě dotvořit díky projížďkám na lodích po Dunaji. Jednohodinové nebo dvouhodinové plavby jsou většinou doprovázeny výkladem v angličtině a němčině o všech památkách a zajímavých místech, které právě při plavbě míjíte.

Obchody a tržiště jsou otevřeny o víkendu jen v sobotu dopoledne, pak už je zavřeno. V neděli pak můžete sledovat spoustu maďarů, jak pravidelně navštěvují nedělní mše, po jejichž skončení se vypraví do nejbližší cukrárny na kávu a něco k snědku.

Co nám trošku kazilo celkový dojem, byly snad jen místní výkopové práce na některých ulicích a silnicích. V době naší návštěvy byl rozkopán Margaretin most, takže než se člověk dostal na Margaretin ostrov, musel projít kolem vykopaných jam a jedoucích sbíječek. Nicméně na ostrov už žádný hluk z mostu nedoléhal a nejen milenecké dvojice si zde mohli užívat příjemný večer před západem slunce.

 

Jak jsem byl v Číně

Ze všech cest, které jsem zatím podnikl, tak třítýdenní výprava do Číny po vlastní ose, bez využití cestovní kanceláře, byla jednou z nejlepších cest, co se exotiky, dobrodružství a zážitků vůbec týče. Spolu se dvěma kamarády jsme s manželkou cestu absolvovali v létě, v termínu od 18. července do 7. srpna 2006.

Naše expedice začala a skončila v Pekingu. Navštívili jsme Zakázané město a další významné lokality v Pekingu. Užili jsme si naprosto liduprázdnou Velkou Čínskou zeď v oblasti Simatai. Obdivovali jsme vytesané sochy a nakreslené malby na stěnách Longmenských jeskyní v blízkosti Datongu. Strávili jsme několik dní v pohoří Wu Tai Shan, kde jsme navštívili několik místních klášterů. Naši pozornost upoutalo historické městečko Pingao, které se pyšní velkými tržišti. Sledovali jsme neuvěřitelné výkony bojovníků Kung-Fu v Shaolinu, stejně tak naší pozornosti neunikl Pagodový les nebo bambusová džungle. Poslední dny jsme protáhli naše kosti a svaly výstupem a sestupem 7500 žulových schodů v pohoří Tai-Shan a nakonec se podívali na hrobku Konfucia a do chrámů, kde Konfucius působil.

Když jste v Číně, jakobyste měli pocit, že jste na jiné planetě. Lidé vypadají úplně jinak, všude naprosto nesrozumitelné nápisy a cedule, smog takový, jakoby byla mlha, do toho vysoká vlhkost vzduchu, takže i když je ve stínu jen 32 stupňů, máte pocit, že je 50. Navíc, nic zde nefunguje tak, jak jsme u nás nebo v Evropě zvyklí. Jsou zde naprosto odlišná pravidla a jiné zvyklosti. Jeden klasik řekl: Čína je země, kde nemožné je běžné, paradox je normou a nesmysl se tváří jako fakt! Následujících pár střípků z naší cesty tento výrok jen potvrzují.

Když přijedete pekingským metrem do stanice, tak čekat, že vás Číňané nejdříve nechají vystoupit, je zcestné. Zde platí pravidlo – silnější vyhrává. A tak se vám klidně může stát, že pojedete metrem někdy i o dvě až tři zastávky dál, než jste původně zamýšleli.

Nejmenší vzdálenosti mezi železničními stanicemi jsou v řádů desítek kilometrů. Vlaků jezdí málo, Číňanů, kteří vlakem chtějí jet, je hodně. Lístek na vlak si musíte kupovat se dvou až třídenním předstihem, i tak ale nemáte jistotu, že lístek seženete. Na nádraží najdete i 50 různých pokladen – pozor, každá pokladna je do jiné destinace. Takže když vystojíte dvouhodinovou frontu k jedné pokladně, abyste si koupili lístek, může se vám klidně stát, že vás pošlou k pokladně jiné.

Nástup do vlaku taky není úplně jednoduchý. Vstup do nádražní haly je pouze s platným lístkem. Zavazadla musí projit skenem, jako na letišti. Váš vlak má přijet za 3 minuty a vy stále nesmíte na nástupiště. Na to vás po další kontrole lístku pustí až když vlak přijede. Každý vagón má svého průvodčího, kterému lístek odevzdáte a místo něj dostanete plastový žeton. Až budete vystupovat, tak těsně před stanicí musíte žeton vrátit a dostanete za něj zpět lístek. Ten musíte ukázat kontrole při výstupu z nádraží. Pokud jej nemáte, místní policie s vámi zahájí řízení. Princip výměnu lístku za žeton a zpět nám dodnes zůstal utajen.

V některých penzionech a hotelech se ložní prádlo pere jednou za měsíc, klidně až po několika hostech. S tímto faktem se nějak nedokázala moje žena srovnat (a upřimně, já taky ne), takže jsme ihned v jednom penzionu ve Wu Tai Shanu žádali o čisté povlečení. Pokojská ochotně povlečení sundala, ale žádné nové hned nepřinesla. Večer jsme pochopili. Sundané povlečení šla vyprat do potoka, hodila na šňůru a večer, ještě vlhké nám jej vracela s úsměvem na tváři a se slovy „čisté“.

Nejlevnější hotel nás stál 40 Kč/noc za osobu. Malý pokoj, koupelna, kde tekla pouze studená voda, pro teplou vodu se chodilo s bandaskou na recepci. V koupelně svítila jen 10W žárovka, uprostřed pokoje visel drát, na něm 20W žárovka. Všude špína, žádný nábytek. Co se ale nechybělo, byla velká televize (uhlopříčka 81cm) s 60 programovými kanály. Nejdražší hotel nás stál 350 Kč/noc, byl to čtyřhvězdičkový grand hotel s mramorovanými deskami v koupelně a na záchodě, závěsy s brokátu, klimatizace, bar, televize, atd. Podobný hotel by u nás stal tak od 4000 Kč výš.

Minibus s kapacitou 16 míst + řidič, pohodlně uveze 45 lidí. Kdybychom toho nebyli svědkem, nikdy bychom nevěřili. Číňané jsou neuvěřitelně skladní.

Už v roce 2006 byly přípravy na olympiádu v plném proudu. Staré domky v Pekingu v oblasti jménem Hutong byly bourány jeden za druhým. Když jsme se po skoro třech týdnech vrátili zpět do Pekingu, chtěli jsme ještě před odletem navštívit naší nejoblíbenější restauraci (měli tam totiž jídelní lístek s fotografiemi, takže člověk aspoň přibližně tušil, co si objednává). Tu mezitím ovšem zbourali. Místo ní měl vyrůst nový hotel.

Těch zážitků bylo opravdu mnoho.

Fotky z této cesty najdete ve Fotogalerii – Čína 2006.